Už žijem v Británii nějaký ten pátek a i když se nám tu pořád ještě líbí a žijem si tu víc než dobře, už se najdou malé výhrady.. ať už ke zdejším obyvatelům, zvykům nebo práci, kterou děláme. A jelikož je náš blog celej v duchu „okamžitě se sem všichni nastěhujte, protože je to tu nejlepčí“, rozhodla jsem se sepsat i něco trochu pochmurnějšího. Takže co mě tu sere:
1) Internet, jehož funkčnost je závislá na počasí.
Jasně, to je asi spíš způsobeno tím, že jsme na venkově, než že by to byl nějakej typicky britskej problém, ale to se prostě nedá. Když musíte dvacetkrát vstát od jednoho minutovýho videa, abyste restartovali wifinu, tak se cejtíte jak kretén a radši se dáte na práci offline. A co vám budu povídat, počítač bez internetu je docela nuda. Nejhorší je, že se s tím nedá nic udělat – nemůže za to totiž ani dodavatel, ani majitel hotelu, kterej pro jistotu nainstaloval do každého křídla po jedné wifině, aby připojení dosáhlo všude – tůdle. Internet prostě nejde, protože jednou moc fouká, jindy moc prší, jindy je zas bouřka.. a vsadím se, že v létě bude moc svítit sluníčko.
2) Britská slušnost
Ono je to na jednu stranu hrozně fajn, prodavačky se na vás v obchodech usmívaj, když už do vás někdo vrazí, tak se hezky omluví, páni vás pustí sednout, všichni jsou hrozně přátelští-.. Jenže ona ta naše česká povaha na to asi není stavěná. Já bych je prostě někdy nejradši poslala do prdele.
Třeba když spěcháte na autobus, někdo do vás vrazí, a vy musíte zastavit a s úsměvem si vyslechnout jeho pětiminutovou omluvu a teprve pak pokračovat v cestě, teď už ale úplně klidným krokem, protože další autobus vám jede až za hodinu. Když přinesete zákazníkovi jídlo a on se chce zeptat, kde je tatarka, jenže to vezme oklikou přes „Promiňte, mohl bych se, prosím vás pěkně, zeptat, kde bych tady při troše snahy a s vaším laskavým svolením, našel, je-li to teda možné, nerad bych se vás dotknul, tatarku?“ Takže se dokážete soustředit jenom na to, že mu to jídlo vystydne.
3) Že mi všichni říkaj zlatíčko
Od kuchařů, s kterýma už víc jak 3 měsíce pracuju, to ještě snesu. Ovšem od prodavaček už mě to tak nebaví. To jako jsem u vás třikrát nakoupila, tak jsme teď nejlepší kámošky, jo? A vrchol jsou cizí lidi. Třeba paní, která za vámi stojí ve frontě. „Zlatíčko, byla bys tak hodná a řekla bys mi, prosím tě pěkně, kde jsi koupila tuhle bundu?“ Ty vole jako jo, klidně, proč ne, ale to si zlatíčko si nech pro svý vnoučátka jo.
4) Že tu furt všichni brečej, jak je jim zima.
Tak za prvý, teplota tady ještě ani jednou neklesla pod nulu, tudíž docela lambáda. Ale hlavně, když je mi zima, tak si zalezu dovnitř a zatopím si. Když holt žiju ve starým kamenným baráku a netopím, tak se nedivím. Anebo si třeba aspoň, když už nutně musím ven, vezmu bundu. A ne, že jdu v tričku s krátkým a nadávám, jak je to na světě špatně vymyšlený, že je jednomu pořád jen kosa.
5) Když mi někdo nerozumí.
Já teda neříkám, že jsem kdo ví jakej mistr světa v angličtině, ale úplně špatně na tom nejsem, mluvím docela slušně. Co mě ale vždycky znervózní je, když mi někdo nerozumí. Ještě jsem docela v klidu u hluchýho Paca nebo barmana Leona, který nerozumí nikomu, neb je to Velšan jak poleno. Nejvíc mě ale vždycky rozčílí, když mi nerozumí Angličani. To si pak říkám, jestli jsem snad omylem nepřešla do velštiny nebo jiného jazyka, celá se rozklepu, zrudnu a s rozviklaným hlasem se snažím vysvětlit, cože jsem vlastně chtěla říct, téměř si jistá, že rozhodně nemluvím anglicky a jestli jo, tak to vyslovuju úplně špatně, abych se nakonec dozvěděla, že mě daná osoba prostě jen neslyšela.
6) Když někomu nerozumím já
Že by byl Wales zrovna vyhlášenej nějakým pěkným přízvukem, to se říct nedá. S obrovskou úlevou jsem ale zjistila, že rozumím. Tak nějak bych čekala, že za tu dobu tady strávenou, už i místní pochopí, že se teda jako většinou chytám. Že jako jednotlivým slovům rozumím. Co se ale občas stane (a to obzvlášť, když nahodí velšskej slang) je, že prostě nějaký slovo neznám. Ale to oni prostě nedokážou pochopit nebo co. Chtěla bych tady vysvětlit všem, co budou někdy mluvit s cizincem, že JE JEDNO, KOLIKRÁT NĚJAKÉ SLOVO ZOPAKUJETE, jestli mu člověk nerozumí na poprvý (na podruhý je-li nedoslýchavý), tak si jeho význam neuvědomí jenom proto, že to slovo bez kontextu zopakujete dvanáctkrát a pokaždé trochu zvýšíte hlas.
