Poslední večer nás čekal nelehký úkol – sbalit všechny naše věci na čtrnáctidenní dovolenou a hromadu dárků do dvou příručních zavazadel (chtěli jsme na cestě totiž ušetřit, že áno). Po vyhození několika starých kousků a přesouvání z jednoho kufru do druhého se zadařilo, a tak jsme se jali to řádně oslavit pivkem. Zašli jsme teda na jedno do hostelového baru.
Tam jsme se seznámili se super týpkem, původně polákem, který bydlel v Británii, Německu a Kanadě a pracoval taky všude – jako herec, dřevorubec, ve skiareálu, v továrně na papír a dalších, v restauraci a konečně v hostelu. Ono to asi není všechno, ale víc nám toho nestihl říct – i když se teda hodně snažil. (Nekecám, ale první hodinu jsem neřekla ani jednu celou větu!)
Večer se příjemně protáhl, a tak když jsme kolem jedné konečně ulehali, měli jsme docela strach, abychom v plánovaných půl šesté vstali. Naštěstí se ale podařilo, i všechno ostatní jsme zvládli vcelku rychle a v šest už jsme vyráželi na metro. Tam jsme zakoupili lístek, zděsili se cen na naše letiště a šupali na nástupiště. Kam jsme hnali, nevím. Po dvaceti minutách, kdy na druhou stranu už projelo 6 vlakových souprav a na naší ani jedna, s námi začala lehce cloumat nervozita. Po další čtvrthodině jsem se sbalila a šla se optat, kde teda jako sakra je to naše metro. (Doslova: Dobrý den, prosím vás, kdybyste měl chviličku, nemohl byste mi prosím pěkně říct, kdy pojede další metro naším směrem?). „Ale panenko, to si musíte ještě hoďku a půl počkat“. No tak to teda, panáčku, nehrozí. Vymysleli jsme tedy náhradní trasu. Jelikož jsme ale museli vycházet z cesty opačným směrem, trochu se nám to protáhlo.
Z hodinu a třičtvrtě dlouhé rezervy, kterou jsme měli strávit v klídku na letišti, jsme o prvních 40 minut přišli čekáním na nejedoucí metro. O dalších minimálně 30 minut si zajedeme díky nové trase. Nevadí, pořád nám zbývá 35 minut, které můžeme strávit v klidu na letišti.
Dojeli jsme tedy na bod přestupu, kde jsme zjistili, že naše metro nepojede do 5 minut jak jsme doufali, alébrž až za dvacet. (S hrůzou jsme v duchu prováděli složité matematické úkoly, ale ať jsme počítali, jak jsme počítali, vycházelo nám, že nám zbývá už jen 20 minut rezervy. Tu sice asi nestrávíme na letišti V KLIDU, ale pořád je to lepší než nic).
Konečně jsme dojeli na nádraží, odkud nám jezdil každých 15 minut rychlovlak na letiště. S radostí jsme u pokladny zjistili, že vlak jede za 5 minut (+10 minut rezerva) a vzápětí s velikou nelibostí, že se nejedná o rychlovlak, alébrž klasický osobáček, neboť je prosím pěkně neděle (-1,5h rezerva). Modří už vědí – včas jsme to vlakem na letiště stihnout nemohli, rozběhli jsme se proto přes celé nádraží, abychom chytli aspoň taxík.
Když jsme v 7.55 vybíhali po schodech k taxíkům, byla budoucnost našeho letu v 9.25 (se zavřením brány v 8.55) velmi nejistá. Alespoň ta část, zda-li tam budeme i my. Taxíkář nás však ujistil, ačkoliv ne zcela přesvědčivě, že při troše štěstí a za dobrých podmínek, poruší-li pár zákonů a povolenou rychlost, bychom tam mohli v 8.40 být. Naskočili jsme tedy do auta, co nám taky jiného zbývalo, a jeli. Byly to docela nervy, co si budeme povídat, ale nakonec se nám přece jen podařilo na letiště dostat. I když až v 8.50.
Z auta jsme s kuframa vylítli tak svižně, že jsem se nestihla trefit mezi dvě zábradlí a naprala to v plný rychlosti do jednoho zápěstím. Nemohla jsem se tím ale moc zabývat, protože jsme měli krapítko naspěch, a tak jsme raději pokračovali sprintem přes letiště. Léta (čti půlrok) tréninku se vyplatila, plíce to ustály, nohy taky a v krásných rovných 9 hodin jsme doběhli ke gatu, který vzápětí zavřel.
S prázdnými kapsami, neb jsme za cestu utratili cirka 130 liber (ještě, že máme holiday pay), udýchaní, se zlámanou hnátou, ale za to s neskutečně euforickým pocitem, jsme nasedli do letadla a dali se na cestu. A že jsem si po dlouhé době let opravdu užila, snad ani nemusím dodávat.
