Jak už asi většina z vás ví, dlouho předlouho jsme šetřili penízky, abychom si mohli vyzkoušet nějakou tu exotiku a konečně je to tady. Vypravili jsme se na tři týdny na Bali. Nejprve *spoiler alert* dorazili jsme v pořádku, letadlo nespadlo, taxikář nás neunesl a už si užíváme dovolenou, tralalá. Ale pěkně popořádku.
Vstávačka ve 3,45 ráno, aby člověk dorazil před pátou na letiště, nic moc. Téměř prázdná Praha a trasa Žižkov – letiště za 25 minut, to už je jiná. Na letišti tentokráte bez cavyků se zavazadly, ani při kontrole nenastaly žádné problémy, a tak jsme se vydali na cestu. Jakmile letadlo do Amsterdamu vzlétlo, okamžitě jsme vytuhli. Vzbudili jsme se právě včas, abychom si vypili džusík, který nám letuška rozdávala, načež jsme to opět zalomili a vzbudili se až při přistání. Cesta nám tím pádem příjemně utekla.
V Amsterdamu jsme strávili docela hodnou chvilku hledáním transferové přepážky, nicméně v časové rezervě tří hodin jsme to zcela v klidu a zavčasu našli, vyzvedli letenky na další spoje a vydali se na oběd, po kterém jsme se vypravili do chill out zóny, kde jsem to ještě na dobrou hoďku a půl zalomila, zatímco Adam surfoval, i když zatím jen na internetu.
Let Amsterdam – Kuala Lumpur už taková pohoda nebyla. 12 hodin a nějaký drobný už přece jen člověk neusedí jakoby nic. Hodně pomohla únava, jejíž následkem jsme dobrou půlku letu prospali. Mimo to jsme zabíjeli čas jídlem, jež nám servírovali třikrát, hned po několika chodech, takže když si člověk trochu šetřil, nějakou tu minutku/hodinku projed. No a pak jsme taky měli televizku že áno. První film byl fajn, při druhém už jsem nevěděla, kam s nohama, a když jsem si na závěr pustila seriály, už jsem se jen tak kroutila na sedadle zleva doprava, noha přes nohu, noha na sedadlo, hlava na stoleček, noha za hlavu, nohy křížem, hlava nalevo, hlava napravo, ruce za záda, ruce za hlavu… až jsme byli konečně na místě. V šest hodin a třicet minut ráno tamního času jsme přistáli v Kuala Lumpur.
Hned při vystupování z letadla nás praštily do nosu tropy. Horko a vlhko, mňam. Když jsme se ujistili, že víme, odkud nám to letí (abychom to snad v následujících šesti hodinách nemuseli hledat), vypravili jsme se na procházku kolem letiště a hledali místo, kde bychom se upíchli. Nejprve jsme si to namířili do jungle sektoru, což je něco jako botanická zahrada uprostřed letiště, bohužel ji však zrovna rekonstruovali, a tak jsme šli raději na jídlo. Nebyli bychom to ani my, kdybychom si nedali něco místního. Opravdové nudle po asijsku byly tedy jasná volba. Jako vegan jsem měla možnost jen jednoho jediného jídla, a sice vegetarian curry soup. Dvě papričky. Adam si objednal krevetí nudlovou s jednou papričkou (takže prej mild). Už po dvou lžících (Adam po čtyřech) jsme pochopili, že to, co je v Malajsii „mild“ je v Evropě „very hot“, a to co je v Malajsii hot by se dalo v Evropě označit ve vybraných restauracích sedmi papričkami (tj. na vlastní nebezpečí), případně by Mělo to ale i světlou stránku, ve snaze vyndat z polévky jen ty nudle a nechat co nejvíc té chilli vodičky, jsme se naučili jíst hůlkama během dvou minut, ty totiž byly náš nejmenší problém. Daleko náročnější bylo otevřít pusu a přinutit se tam kousek toho pekla znova nasoukat. Samozřejmě to trvalo jen několik minut, během kterých jsme pravda několikrát málem omdleli, zpotili se víc než při půlmaratonu a proklínali všechno a všechny, nicméně za současného poplakávání, že žhavá láva by byla přece jen lepší nápad a vzájemného povzbuzování, že by mohlo být i hůř (možná tak v pekle), jsme to do sebe nasoukali. A nejhorší je, že nám oběma hrozně chutnalo, takže se silně obávám, že tam při zpátečním letu poběžíme zas.
Po tomhle zážitku jsme se tedy vypravili ke gatu a po vzletu, zcela vyčerpaní touto zkušeností, vytuhli jak dřeva. Vzbudili jsme se jen na jídlo, vzápětí zase usli a probudili se až při přistání. Po výstupu z letadla nás čekalo papírování – nejdřív 25 doláčů oficírovi a dostali jsme samolepku s vízem, pak hodinu a půl dlouhá fronta k imigračnímu, kde si vzal pas, ono vízum a zkompletoval to (čti přelepil vízum do pasu) a mohli jsme frčet pro zavazadla. Tam jsme se čestně zavázali, že nemáme co clít a už jsme šli k východu, kde na nás čekal místní pán, aby nás hodil do Riviery, což je surf house, kde bydlíme. Cestou jsme se udivovali všemu, co jsme viděli a povídali si o všem možném. Zejména tedy, světe div se, o Bali. Sotva jsme se ubytovali a vysprchovali, padla tma, a tak jsme dali jen kratičkou procházku po nejbližším okolí, prohlédli si tržiště, dali si pivko, něco málo k jídlu (pálivost nula, děkuju pěkně) a na vlastní oči se přesvědčili, že silniční provoz je tady opravdu chaotický. Jak moc jsme se ale dozvěděli až druhý den a o tom zas někdy příště.
