Výlet k vodopádům začal již zmíněnou předčasnou snídaní. Ta se nekonala. V 7:30, kdy měla být, začal náš pan majitel konečně vstávat a v 7:58 nám ji začal servírovat na stůl. V 8:03 už se nás byl zeptat, jestli máme dojedeno a v 8:08 jsme odcházeli k dodávce, která nás odveze k vodopádům. S ohledem na to, že snídaně je tady momentálně jediný jídlo, který nám chutná, asi si umíte představit to zklamání. A tak jsme si tlamičky jak křečci narvali pitama, oliváčem, lívancema a pomerančovým džusem a vyrazili na cestu.
Výlet máme domluvený přes našeho hostitele, nechtěli jsme nic riskovat. Ostatně jeli jsme si to sem vyzkoušet, co od Maroka čekat netušíme, a Michal ještě nebyl za hranicemi Evropy. A tak sázíme tentokráte na jistotu, dáme si to na turisty, a když se nám to tu zalíbí, vrátíme se příště víc na vlastní pěst. Ostatně je to jednou dovolená, tak ať to máme bez stresu.
Náš hostitel nás dovede před cestovní agenturu, kde zaplácneme majiteli kapsu, ten nás posadí k někomu do dodávky, zaklepe na střechu a jede se. Bez účtenky. Já už se v duchu děsím, že řidič bude chtít zaplatit podruhý, Michal mě ale uklidňuje, že určitě ne. Teda doufá. Dodávka nás doveze do centra města, kde řidič prohlásí, že „musí najít jiný auto“. Za krátkých spekulací, zda ho jde ukrást, nebo jak to kruci myslí, se Michal rozhodne pro návštěvu bankomatu, a já čekám u původní dodávky. Varianty jsou dvě. Buď nás teď naloží do bůhvíčeho a odvezou bůhvíkam, nebo náš výlet dost záhy skončil. V hlavě vedu pomyslnou bodovou bitvu mezi oběma možnostmi a nakonec se rozhoduju, že první varianta je daleko pravděpodobnější. Kdybychom se totiž teď vrátili do hostelu, je jasný, že žádný vodopády se nekonaly, a našeho hostitele by to jistě rozčarovalo. Možná by nám i pomohl sehnat peníze zpátky. Jak říkám, daleko pravděpodobnější je, že nás odhodí někam do pouště a nechaj bejt. Když nás nikdy nevrátí, nikdy nemusí vracet peníze. Easy.
Z přemýšlení mě vytrhne náš řidič, který mě tlačí k nové dodávce a zmateně se rozhlíží, kde že jako máme druhou půlku výpravy. „Šel k bankomatu“ prohlašuju v naději, že zmínka o tom, že budeme víc hotovosti nám koupí třeba i cestu zpátky. „Nemůžeme čekat“ ozve se a už mě tlačí do dodávky, kde se příčím ve dveřích. Okem detektiva ale okamžitě zkontroluju, že dodávka je plná bílých turistů a znovu se tak naskýtají dvě varianty. Buď ta moje původní, někde nás odhoděj a nechaj, anebo a tady to začíná bejt zajímavý, nechtěj jezdit prázdnejma autama, a tak plní dodávky do maximální kapacity. Když je to v mé hlavě fifty fifty, konečně docupitá i Michal a už se ukládáme do dodávky a vypravujeme se na cestu.
Tak, a to je to nejzajímavější, co se nám na tomhle výletě stalo. Takže nic.
Zbytek byl taková turistická pohodička, viděli jsme opičky i instagramové páry ve volné přírodě, ty první se cpaly burákama (až budu velká chci bejt prodavačka buráků! ale jenom tam, kde jsou opičky!), ti druzí si prohazovali oblečení a přestože se zrovna hádali, dělali si usměvavá selfiečka a vůbec všelijak pózovali. Inu divoká příroda.
Ale ty vodopády, ty byly nádherný. Nád-her-ný.
Všude krásně čisto, všichni se usmívali, všichni na nás byli milí, příroda krásná, šum řeky, propast jak kráva, řev vodopádů, plavba na loďce… když nám chtěli něco prodat, stačilo říct ne (jo, to jako fakt, prostě jsme řekli nechcem a oni na to, že „aha, ok“). Jo a restaurace nepředražený. No neuvěřitelnej zážitek. Občas má to „bejt turista“ i něco do sebe, kdo by to byl řekl.
My jsme si to selfiečko pochopitelně taky lupli, ale nemluvila jsem o nás 😀
Domů jsme se vrátili s pocitem neuvěřitelnýho klidu, radosti, spokojenosti a odpočinutí. Vzápětí nás okradli, což nám zkazilo den a druhý den v podstatě zas, což nám zkazilo i ten další, ale o tom až příště. Teď bude stačit, když si budete pamatovat, že ty vodopády. Že ty vodopády jsou vopravdu nádherný.
