Již delší dobu jsme věděli, že v neděli 5. 1. se hotel po poslední večerní směně jako každý rok zavře a my budeme mít čtrnáctidenní dovolenou. A že jsme se těšili, naplánovali jsme (čti já) všechno s předstihem, a to včetně nákupů, na které bychom zajeli v pondělí, po nich bychom se konečně řádně vyspali, a pak se vypravili za nějakým tím cestováním a taky podívat domů.
Když mi tedy v neděli k večeru podávala šéfová výplatu se slovy „Obávám se, že tady zítra už spát nebudete“ trochu mě to zaskočilo. Než jsem však stihla protestovat nebo se nedejbože snad i rozčílit, že nám mohla dát vědět dřív, podala mi do ruky holiday pay, tedy asi 180 liber, s kterýma nikdo z nás nepočítal, kór od škrtských majitelů, které tady máme. Zmohla jsem se teda jen na „no dobře“ a pospíchala pryč, abych všechno stihla.
Brzy ráno jsme se vydali do Swansea, odkud nám jel autobus do Cardiffu, kam jsme se rozhodli jet, když máme teda ten den navíc. Po únavné hodinové cestě, které už máme plné zuby, neb ji jezdíme každý týden, se na mě Adam otočí se slovy: „Hele a ty si pamatuješ PIN?“. Jasně, že nepamatuju. Skočíme zpátky do autobusu a jedeme zpět do hotelu, další hodina v tahu. Vychází to ale docela dobře, autobus dorazí o pár minut dřív, a tak má Adam asi 7 minut, aby zaběhl do hotelu pro dopis z banky a zpátky. Dá se to stihnout, samozřejmě za předpokladu, že víte, kde se takový dopis nachází, což jak jistě uhádnete, není náš případ. A zatímco já stojím na zastávce se zavazadly a přemlouvám asijského pana autobusáka, aby posečkal ještě minutku, přichází na zastávku náš kolega. Neoblomného autobusáka malinko zdrží koupí lístku, ale nestačí to, autobusák startuje a ptá se, jestli teda jedu nebo ne. To už naštěstí zahlédnu v dálce přibíhajícího Adama a i autobusák uzná, že takovou chviličku už vydržet může. Za chvíli už je Adam opravdu tady, a tak se posadíme a čekáme. A čekáme a čekáme. Jasně, najednou má autobusák času dost. Kolega se nás mezitím táže, kam jako s těma kuframa. Do Cardiffu, musíme přece dneska odjet z hotelu! Překvapený kolega zazmatkuje, neb jemu šéfové zapomněli říct, že tam nemůže zůstat, ovšem řešení je nasnadě, stačí se vetřít na naši dovolenou.
Ve Swansea se rozdělíme, my jdeme na jídlo, on na nákupy, s tím, že se tedy potkáme odpoledne v Cardiffu. Jídlo i následující cesta jsou příjemné, v Cardiffu nejprve trochu bloudíme, pak se však zorientujeme a přicházíme do hotelu. Za cenu 30 liber na noc za pokoj nečekáme žádný zázrak, jsme však mile překvapeni, protože náš pokoj se nachází v 6. patře a v noci vypadá výhled prostě nádherně. Leon – kolega z autobusu – nám volá, že bude mít zpoždění, zabookujeme mu tedy pokoj a jdeme na večeři sami. První procházka s prohlídkou meníček nás trochu zaskočí, za ty ceny byste čekali humra obaleného v lanýžích, a ne pizzu margharittu. Hledáme tedy dál, kde se jen dá, až najdeme klasickou britskou putyku s příznivými cenami. Jelikož máme celý den chuť na Indii jsme o to víc překvapeni, když vejdeme dovnitř a zjistíme, že v pondělí večer zde probíhá akce pod názvem „Monday Curry“, kterážto zahrnuje výtečné jídlo pro dvě osoby za pouhých 5 liber! S radostným pocitem, že je nám přece jen malinko přáno se pouštíme do výborného jídla a probíráme uplynulé i nastávající dny.
S jídlem a pivkem v žaludku se vydáváme na nádraží vyzvednout kolegu, zamíříme s ním zpět do hotelu a pak ještě obejdeme dvě tři hospůdky. Dáme si do nosu a jdeme spát. Ráno jsme trochu překvapeni výhledem – už není zdaleka tak pěkný, jen několik stavebních strojů a průmyslových domů. Achjo. Dlouho se nad tím ale zamýšlet nemůžeme, trošku jsme si totiž přispali a musíme si pospíšit na snídani. Spěch se ale nevyplácí, na snídani nás totiž čeká další zklamání – jídlo je sice chutné, zato našemu kolegovi, s kterým jsme se měli u snídaně rozloučit, se opět podaří nacpat do našeho denního programu.21
Po snídani se s ním tedy vydáváme na nákupy. Od člověka, který má na 14 dní 200 liber z nichž velkou část utratí za dopravu bych čekala trochu skromnosti. Místo toho nás tahá po nejdražších obchodech, vždyť maj přece slevy. Jenomže ono je to v nich po slevách pořád dražší než v obchodech, kde já normálně nakupuju a jelikož naším cílem není utratit celou výplatu za jeden svetr, tak nás to v oněch obchodech moc nebaví. Nehledě na to, že ani on si tam nic nekoupí – bodejť, vždyť by neměl další dva týdny co jíst. Nutno ale uznat, že ani opačně to nefunguje. Když totiž zajdem do levnějších obchodů, má po dvou minutách kolega dost a se slovy „tady si snad nic nevyberete“ nás div, že nestrká ven. Po procházce prvním obchoďákem to tedy vzdáme a necháme se tahat, kam chce on, aniž by si kdokoliv z nás něco koupil. Zvláštní věc se však stane asi po dvou hodinách, kdy už toho máme oba plné zuby a prosadíme si dva obchody, kam chceme jít. Hned v prvním obchodě kolegu ztratíme a můžeme tak konečně v klidu vybírat. Když máme vybráno, zvednu již půlhodinu zvonící telefon a oznámím kolegovi, kde na nás má počkat.
Vypravíme se k pokladně, abychom zaplatili. Ovšem chyba lávky – jedna naše desetilibrovka je totiž skotská, nikoliv velšská, resp. anglická, a jak se ukáže, skotské bankovky přijímá na celých ostrovech (a to snad včetně Skotska) jen náš hotel. Nevadí tedy, budem platit kartou, no a co. Karta však, jak se dá čekat, nefunguje. Je totiž na podpis a Adam jí ještě nepodepsal. Musíme tedy nechat nákup nákupem, vydat se do nejbližšího bankomatu, vrátit se a teprve pak zboží zaplatit. Alespoň, že bankomat funguje! Po úspěšném (konečně) zaplacení se vydáváme vyzvednout kolegu a zjišťujeme, že jeho vlezlost opravdu nezná mezí – aneb když se i žebráci tváří nasraně, že s nima někdo mluví, asi je něco špatně.
Naštěstí to však vypadá, že i kolega má nakupování s námi plné zuby, a tak se s námi loučí a vydává se na nádraží, zatímco my si s velkou úlevou jdeme prohlédnout Cardiff – respektive hrad, po jehož zhlédnutí se ujistíme, že sightseeing na kočičích hlavách s kuframa není to pravé ořechové a vydáváme se na autobus do Bristolu. Ale o tom zas někdy příště 😉
