Jsme v Itálii! Rok jsme to se sestřenkou plánovaly a konečně jsme tady. No dobře, před rokem jsme si řekly, že vyrazíme, v květnu se k tomu potkaly na jeden večer, v červnu jsme zarezervovaly ubytování, v srpnu přejezdy a bylo. Zas tolik času jsme tomu neobětovaly, ale to nic nemění na tom, že jsme konečně tady.
Jelikož jsem si tentokrát chtěla fakt užít dovolenou a pracovat na cestách co nejmíň to půjde, mákla jsem si poslední dva týdny jako už dlouho ne. Dvanáctky u kompu a bezesný noci, protože „to přece nemůžu nikdy stihnout“ se vyplatily a já jsem dneska ráno v 9:29 úspěšně dotáhla všechno do konce a mohly jsme vyrazit.
Letenky jsem vytiskla hned dvakrát, každá budeme mít u sebe jednu kopii, myslím totiž dopředu a v hlavě mám katastrofických scénářů do zásoby. Prostě kdybychom jedny ztratily, nebo tak něco. To se povedlo hned v prvních pěti minutách, protože druhá kopie zůstala úspěšně doma na stole. Stejně tak jsem tam nechala eura. Jasně, nevadí, mám karty, vracet se nebudeme. Pak šlo naštěstí všechno jako po másle, obsluha v kavárně svižná, kolony krátký, na letišti jsme byly úplně akorát. A klasicky v momentě, kdy jsme prošly kontrolou, všechen stres opadl a hlava přepnula na dovolenkový režim. Oujé.
Žofi letěla poprvé a moc se jí to líbilo, přesně do momentu, než se začalo letadlo hýbat. Jakmile se letadlo naklonilo, začalo jí to být nepříjemné, ale jelikož seděla u okénka, tak celou cestu fotila a natáčela videa, zkrátka se nějak zabavila. Přistání už se jí ale tak nezamlouvalo. „Takový to, když čekáš tvrdej náraz a pak nic“… asi by byla radši, kdyby to pilot neukočíroval. Z letiště hodinka a čtvrt water busem, ubytko jsme našly na první dobrou, a tak nezbývalo než vyrazit do města.
Benátky jsou krásné, překvapivě tu bylo daleko méně lidí, než jsem čekala. Bydlíme mimo centrum, kde není široko daleko ani noha a na procházce jsme vybíraly co nejzapadlejší uličky, davům jsme se vyhnuly tak 90 % času, turisty jsme potkaly jen u památek, a i tak jsme jich stihly mít plné zuby. Skupinky lidí chodí obvykle tak, že se kolem nich dá v pohodě projít, skupinky turistů se ovšem zásadně pohybují v útvaru ‘řada z jedné strany chodníku na druhou‘, tempem, za které by se styděl i důchodce o berlích a neuhnou a neuhnou… nenávist. K tomu přidejte zastávku na každým kroku, fotku na každým mostíku, selfiečko kdykoliv otřou pot z čela a obdivování se každému stánku se zmrzlinou a máte hrubou představu o tom, jak vypadá procházka po centru Benátek. Ještě že bydlíme mimo centrum.
Cesta domů už tak jednoduchá nebyla, obě jsme si sice pamatovaly krásně číslo domů, ovšem vzpomenout si na název ulice, to ne. Jelikož google mapa ukazovala „parkujete někde tady“ v řece, bloudily jsme kolem naší uličky hodnou řádku minut. Nakonec jsme tu malou ale přece jen trefily, a tak jsme si už jen uvařily a šly spát.
Druhý den jsme zmákly dopoledne ještě jednou celé Benátky při procházce na vlak. Zjistily jsme, že Benátky z východu na západ jsou přesně na 9 460 kroků, ano dost nejspíš to funguje i ze západu na východ, prorvaly se davy turistů a nasedly na vlak směr Verona.
Ubytování zase klaplo na první dobrou, a přes to, že pán, co nás ubytovával, neuměl ani slovo anglicky, jsme se naprosto bez problémů domluvily a předaly si všechny důležité informace. Zítra se zase posouváme směrem do Rimini, máme tedy zase celé odpoledne co dělat. Verona ale není velká, jen je tak trochu do kopce, nicméně i s tím si hravě poradíme, užijeme si výhled na celé město a vzápěti sejdeme dolů k řece, kde si dopřejeme trochu toho klidu. Zítra nás čeká moře, noční koupání je must-have téhle dovolené, takže přes den ještě mákneme, abychom mohly večer vypnout a užít si trochu toho zaslouženého odpočinku.
