Už jsme tady víc jak měsíc a volna máme po skrovnu. Když už, tak si ho užíváme podobnými srandami, jako vyřizování, nákupy a rozkoukávání v nejbližším městě. Od prvního výběhu na pláži, jsem vám ale vlastně ani jednou nenapsala o běhání, nebo dokonce o tom, jak to tu teda vlastně vypadá. Děs, co? Tak jdem na to.
Pláž jsem zavrhla, stačilo jednou. Běhat tam ještě půjdu, ale pouze v případě, že má kondička bude tak trojnásobná oproti tomu, co mám teď. Naštěstí je tady spousta místa, kam se můžu vydat běhat, a tak vám dneska popíšu naši nejoblíbenější trasu tady. Máme teda vlastně 2.
Jedna je takový malý pětikilometrový okruh plný terénových nerovností, zatáček, trávy, hlíny, šutrů a štěrku. Tedy oproti písku skutečně výhra. Co chvíli musím zastavovat, protože běžet po těch šutrech z kopce dolů je o kotníky. Úplně cejtím, jak je mám vyvrklaný, kdykoliv doběhnu. Budu si muset koupit pořádný boty, nedá se svítit. Odměnou za zničené nohy je však neuvěřitelná nádhera v podobě přírodních krás (bože, to je věta).
Nejprve to vezmeme od hotelu rovně a asi po 300 m si otevíráme vrátka a vbíháme do chráněné přírodní oblasti. To kromě spousty trávy a útesu znamená především spoustu ovcí. Už jsem si zvykla, že jim jsem úplně u prdele, a nejen jim, všem zvířatům, co tady žijou. A je to tak dobře, z ovcí strach nejde, ale krávy a ty jejich prapodivní dobytci, co nevím, jak se jmenujou, už by mi mohli běh pěkně znepříjemnit. Přes tuto oblast dobíháme až k oceánu a dál asi dva kilometry po hraně útesu, kde si užíváme výhled na oceán z jedné strany a výhled na ovce ze strany druhé. Asi není třeba říkat, na kterou stranu koukám radši. Ano, přesně tak, na ty pitomoučké ovčí ksichtíky.
Po chvíli se odpojujeme od útesu, seběhneme již zmíněný šutrokopec a pomalu ale jistě kroužíme zpět do naší vesničky, tentokrát přes soukromé pastviny, kde už se zvířat nezbavíme, přibývají navíc koně, kteří mimochodem dost rádi závodí. Když se mi to stalo poprvé, pořádně mě to vyděsilo, nakonec jsem ale pochopila, že si chtějí jen hrát a alespoň třikrát týdně je tahám na minizávod přes jejich pastvinu, který zpravidla vyhrávají, načež zařehtají a těší se až mě zas porazí příště.
Na závěr kraťounký ani ne kilometrový úsek po silnici a jsme zase zpět u našeho hotelu. I na té silnici a kolem hotelu nějaké to zvíře ale potkáte. Jediné, co jsme zatím neviděli, jsou tuleni. Na ty se teprve chystáme!
