Ba ne, mnohem hůř na tom jsem. Pamatujete-li si příspěvek o mých zkouškách v lednu, tušíte už zhruba, co bude následovat. A tušíte správně, ale o tom množství zkoušek, učení a trápení, které mám před sebou – o tom nemáte ani tušení.
14 předmětů se nás ve škole snaží naučit. Nic moc práce, mimochodem. A ze všech 14 předmětů mě čeká přezkoušení. Ledaže…
a) odejdu ze školy, pak mě nečeká ani jedna jediná zkouška, ale makat se základním vzděláním je docela oříšek. Zavrhuji.
b) odejdu z téhle školy. Někteří profesoři (takhle oni chtějí, abychom jim říkali, ale jsou to obyčejní učitelé) jsou potom ochotní mi, mám-li dostatečný počet známek – a to mám, zkoušky odpustit. Přijímám.
Zkoušek mi tedy díky tomuto rozhodnutí zbývá pouze 9. A to už se dá zvládnout. A pak je tu ta spousta trápení – musím říci spolužákům, že odcházím. Asi budou plakat, asi jim to bude tuze líto, někteří mě ještě ani neznají jménem. A hlavně si musím najít novou školu. Dost hloupou na to, aby mě tam chtěli, eventuelně s ředitelem, který bude mít tak dobrý smysl pro humor, že mu přijdu jako dostatečně dobrý fór a přijme mě. Už abych šla něco hledat, mám na to necelé 2 týdny, aha!
