Vysněné stěhování se kvapem blíží a najednou už se mi tolik nechce.
Je to zvláštní na jednu stranu se těším jak už dlouho na nic (a z toho mám velikou radost). Těším se na to, až si zalezu do svého pokoje, budu mít klid od rodičů a budu „ve svém“. Těším se na to, že si budu moci dělat co chci, kdy chci, a jak chci. Těším se dokonce na samotné stěhování, až si budu dávat své povlečení na peřiny, své ručníky a mýdélka do koupelny, až si dám oblečení do skříně a až si tam dám nějakou kytku. Těším se, opravdu. Jenže to má spoustu ale.
Ale číslo jedna: PRÁCE. Ano, je to tak. Stěhuji se a ještě nemám práci. Docela hloupé.
Ale číslo dva: NEROZHODNOST. Celý život mám problém se rozhodnout, mám-li více možností. A týká se to všeho, v tomto případě, kde bydlet, který pokoj bude můj, ba dokonce i s kým bydlet. Nakonec jsem se rozhodla pro sestřičku a Vršovice. Jsem ráda, ale stejně se bojím, že budu litovat.
Ale číslo tři: NENÍ TO HOTEL JAKO DOMA. Vážně mi nikdo nebude prát, vařit, žehlit (mámino oblíbené PVŽ) a hlavně se o mě nikdo nebude starat. Uvědomuji si tohle obzvláště v posledních dnech, kdy to tuze potřebuji. Mám bolesti zad, které mě zabíjí a představa, že se v tomto stavu nebo jemu podobném o sebe budu muset starat sama mě děsí. Vysloveně mě děsí.
Ale číslo čtyři: BUDU NA TO SAMA. Na všechno. A hlavně sama na sebe.
Ale číslo pět: NO TO UŽ BY STAČILO. Ale číslo pět není (alespoň mě žádné nenapadá), přesto jich je víc než dost. Nezbývá mi než se modlit, aby to dobře dopadlo.
